Už se poprali?

Když jsem se včera odpoledne vydával na vlak z Masarykova nádraží v Praze, dostala se ke mně informace, že je to docela „nezdravý“ záměr. Jaksi jsem i přes obrovskou medializaci pozapomněl, že pochod neonacistů spojený s výročím Křišťálové noci se koná právě tuto sobotu. A prý zrovna poblíž Masaryčky a ve Vysočanech (dvě nádraží, ze kterých mám pohodlné spojení domů) se to poněkud mele. Co taky jiného dělat v sobotu odpoledne, že?

Hlad a touha po teplé sprše však byly silnější než opatrnost, a tak jsem se vydal čtyřiadvacítkou na nádraží. V pět odpoledne, kdy jsem na nádraží přijížděl, už naštěstí nebylo po problémech ani vidu ani slechu (pominu-li menší hlouček anarchofeťácké omladiny postávající před halou, která byla vidět, slyšet a především cítit). Teplé večeře a sprchy jsem se tedy ve zdraví dočkal.

Ale i tak jsem předtím musel obvolávat známé, aby mi dali info, jak to vypadá, a zvažovat, jestli raději někde nepočkat nebo se nedopravit domů jinak. Jednoduše neplánované komplikace. Především jsem ale nebyl jediným, komu neschopnost našich orgánů předejít takové situaci více či méně zkomplikovala sobotní odpoledne. Co takoví obchodníci či restauratéři, kteří raději zavřeli podniky, za které v centru platí nemalý nájem, a majitelé vozů, kteří museli hledat bezpečnější místa, kam svá auta na sobotu přeparkují. Navíc celková bilance nákladů na policejní zásah činí cca 15 000 000,- Kč a na ty přispěje každý z nás. Určitě by se našla spousta dalších věcí...

Je tedy ve všech případech nutné zastávat princip „začneme jednat, až se něco bude dít“? Existuje tolik precedensů z nedávné doby – například oslavy některých státních svátků, kdy si neonacisté s anarchisty jdou po krku prakticky při každé příležitosti. I malé dítě si na horkou plotnu sáhne jednou, možná dvakrát a pak si dá pozor. Náš systém je ale stále slepý, naprosto odolný vůči zkušenostem. Takže nejpozději 1. května 2008 se opět budeme divit, že se extrémisté zase melou.