Proč se zbytečně bránit efektivitě?

Organizace v poslední době stále častěji stojí před rozhodnutím, zda vytvářet další pracovní místa, nebo realizovat určité činnosti formou outsourcingu. Externí zdroje jsou nyní využívány k řešení celé škály aktivit, které nejsou hlavním předmětem činnosti společností, od úklidových služeb, přes zajišťování struktury informačních technologií, až po vedení účetnictví.

U outsourcingu je vše v pořádku – je jistě logické zaměřit své úsilí na důležité aktivity a vše okolo svěřit specializovaným společnostem. Především mnoho malých společností by dnes bez outsourcingu ani nemohlo fungovat. Problém v tom nevidí ani zákon o zaměstnanosti, jehož novela z roku 2004 outsourcing legalizuje.

Zde ale vše nekončí. Kromě této legální formy využívání externích zdrojů se u nás od začátku devadesátých let rozvíjí už poněkud méně legální činnost, všeobecně známá jako švarcsystém. Dalo by se říci, že na první pohled jde o velmi podobné aktivity, zákony to však vidí jinak a podle nepříliš konkrétních měřítek staví toto jednání mimo zákon. Švarcsystém, tedy zaměstnávání podnikatelů, funguje na podobném principu jako klasický outsourcing.

Největší rozdíly tkví především ve skutečnostech, že vyčleňovaná činnost se nenachází na okraji oblasti zaměření společnosti a není vykonávána zaměstnancem externí společnosti, nýbrž živnostníkem, který působí přímo na pracovišti „zaměstnavatele“, často má pevnou pracovní dobu, navíc většinou využívá i prostředky společnosti – celkově se chová jako zaměstnanec.

Hlavním důvodem k takovému jednání je většinou snížení mzdových nákladů, dále také odpadá nutnost placení sociálního a zdravotního pojištění, zaměstnavatel nemusí počítat s výpovědními lhůtami či odstupným, při větších zakázkách je možné krátkodobě zvýšit počet pracovníků a zaměstnávání získává dynamiku. Na druhou stranu se tak společností ocitá na tenkém ledě mezi outsourcingem a švarcsystémem.

Podle mého názoru je taková forma zaměstnávání, ať už na ni má právní systém jakýkoli názor, především o svobodě, flexibilitě a dynamice, a to na obou stranách. Zaměstnanec tak může například najednou pracovat pro více zaměstnavatelů a jednodušeji přecházet do jiných společností. Takové jednání povede k získání většího přehledu v oboru, možnosti pohledu na stejné problémy z jiných úhlů a mnohem rychlejšímu získávání cenných zkušeností.

A co více, takový člověk, který se musí oproti běžnému zaměstnanci v mnohem větší míře starat sám o sebe, bude rozvíjet i podnikatelského ducha, získá zkušenosti i z této oblasti a dostane se mnohem blíže k založení vlastní společnosti, než by se kdy povedlo běžnému zaměstnanci. Z živnostníka a pracovníka na volné noze se tak stane podnikatel v pravém slova smyslu, který bude bezesporu velmi zajímavý pro státní kasu.

Tento způsob využívání lidských zdrojů je často k vidění ve společnostech působících v oblasti informačních technologií, kde zvláště v případě menších podniků není ani mnoho jiných možností. Proměnlivé vytížení a zakázky vyžadující pracovníky s různou (mnohdy velmi úzkou) specializací, nedovolují trvale zaměstnávat velký počet osob. Většinou zde je jen menší množství stálých zaměstnanců, kteří pracují na pozici projektových manažerů, udržují kontakt se zákazníky a sami realizují menší zakázky či aktualizace projektů.

Zároveň s takovou společností volně spolupracuje mnoho osob, které jsou povolávány ve chvíli, kdy je nutné pracovat na větších projektech. Projektový manažer osloví vhodné osoby, z nichž sestaví tým schopný realizovat požadovaný projekt. Je pak ve vlastním zájmu členů týmu, aby podali co nejlepší výkony, protože právě kvalita odvedené práce v současném projektu ovlivní, zda budou vybráni i do projektů budoucích. Pracovníci nejsou vázáni na jednu společnost, v případě potřeby je může kontaktovat i projektový manažer z jiné organizace a pokud o ně bude velký zájem, budou moci sami určovat svoji cenu.

Přesto existuje mnoho odpůrců, ti argumentují značnými nevýhodami pro pracovníky. Pro ně vyvstávají stejné povinnosti jako pro každého živnostníka. Musí vést daňovou evidenci, sami včas platit daně, sociální, zdravotní a důchodové pojištění. Případně mohou nést rizika za škody, které svou činností způsobí. Takové argumenty však vyvrací vyšší odměna za provedenou práci a navíc možnost sám se postarat o snížení povinných odvodů na nejmenší částku.

Ano, ve finále se tak živnostník připraví o možné požitky ze sociálního systému, ale například v případě starobního důchodu nebude v budoucnu pravděpodobně o co stát – odchod do penze po 35 odpracovaných letech ve věku nad 65 let s tím, že se do odpracované doby přestane započítávat studium na vysoké škole. Děkuji, nechci. Už to může být pro mnoho lidí motivací, proč minimalizovat povinné platby a starat se o své zajištění individuálně. Zde je na místě ocitovat jednu z největších osobností managementu, Petera Druckera: „Je daleko důležitější dělat správnou věc než dělat věc správně.“

Z předchozích odstavců vyplývá, že ve výše popsaném systému převažují výhody pro obě strany. Ve svobodné společnosti by měl mít každý právo na výběr z různých alternativ, ne si nechat diktovat.

Podle mého názoru není vhodné hledat v takovém systému něco špatného, lepší by bylo jej správně pojmenovat a stanovit pravidla. Jedna věc jsou živnostníci pracující v továrně u pásu a druhá specialisté na volné noze.